Rozhovor s o. Pavlem Havlátem o Paulánech a šnecích

Při příležitosti tématu měsíce: Řády, hnutí a komunity jsme pro Vás připravili rozhovor s otcem Pavlem Havlátem z Vranova u Brna, který patří do malého řádu paulánů, řádu nejmenších bratrů sv. Františka z Pauly.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

Jeho zkrácenou verzi pro vás máme i v písemné formě:

signály.cz: Mohl byste nám otče Pavle, trochu přiblížit řád, do kterého patříte?

PH: Kdybych měl něco říct o řádu, je to taková otázka hodně široká, ale zkusím to nějak pojmout. Každý řád vznikl v nějakém období a někdo ho založil z nějakých důvodů. Našim zakladatelem je sv. František z Pauly. Byl to světec, poustevník z Jížní Kalábrie a žil v 15. století. On v sobě cítil povolání už jako mladičký žít jako poustevník. Prostě chtěl naplno žít pro Boha. No a život poustevníka je opravdu takový radikální a ryzí. Modlitba, oběť, půst, práce, samota, ticho... je to styl a prostředí,které tomu člověku pomáhá opravdu s Bohem se setkat a s Bohem ve skrytosti žít. No ale přece jenom ani poustevník se úplně neskryje, tak za čas ho lidé objevili, že tam v Kalábrii poustevničí, taky díky tomu, že dostal dar zázraků a uzdravování a tak za ním začali chodit lidi s prosbou o pomoc. Ale nejenom za ním chodili lidi, kteří chtěli pomoct, ale chodili za ním také mladí lidé, kteří chtěli žít jako on. No a tak se kolem Františka utvořila první skupinka a vzniklo tam v Paule tzv. Poustevnické hnutí. No a postupně to hnutí se rozšiřovalo, těch zájemců bylo víc a víc, co přijímali Františkův hábit a přijímali jeho způsob života a už se muselo to nějak vyřešit církevně. Musela začít nějaká kongregace, která se později vyvinula ve skutěčný řád se slavnými sliby. Čím je náš řád jinačí. Máme stejné sliby jako všichni ostatní: čistoty, chudoby a poslušnosti, ale navíc máme takový specifický slib, který ukazuje o co sv. Františkovi šlo. Máme čtvrtý slib trvalého postního způsobu života.Vlastně sv. František chtěl, aby pauláni želi celý život tak, jak církev žije v postní době; tzn. aby žili spiritualitu obrácení. Samozřejmě, že se to netýká jenom jídla, do dneška nejíme maso a nic z masa, ale vůbec se to týká celého takového evangelního obrácení, které hlásali Jan Křtitel, Pán Ježíš a který žili potom svatí. V 17. - 18. stletí nás paulánů bylo tak 16 – 18 tisíc teďka je nás na světě ani ne dvěsta. Tak jsme skutečně takový řád maličký, takový opravdu nejmenší bratři. Ale je to takové krásné společenství. Děkuji za to Pánu Bohu, že jsme se sem mohli vrátit po víc jak 208 letech.

signály.cz: Proč  a kdy jste se vlastně pro tento řád rozhodl?

PH: Když jsem chodil do učení, tak nějak si mě Pán Ježíš k sobě víc přitáhl a já jsem zatoužil po kněžství. Ale přitom jak jsem toužil být knězem, tak zároveň jsem vnímal, že bych chtěl být taky řeholníkem. No ale kam jít? To bylo ještě za totality, takže žádné řehole ještě oficiálně nefungovaly, ale četl jsemvšechno možné. Je to asi u mladého člověka, vždycky, když jsem četl o nějakém svatém, tak jsem chtěl být v té řeholi, takže jsem četl o Donu Boskovi a chtěl jsem být salesián, četl jsem si třeba o sv.Terezičce a chtěl jsem být karmelitán, četl jsem o Františku z Asisi a chtěl jsem být františkánem. Když byla revoluce, tak se ti pauláni z Itálie ozvali skrz jednoho řeholníka, který tam byl čechem, že nabízí bohoslovcům, tehdy jsme byli ještě v Litoměřicích, čtrnáct dní prázdniny s putováním po paulánských klášterech. Tak jsem řekl: jé, tak to bych se teda šel podívat, jo. A když jsem se potom modlil v jeskyni sv. Františka, tak mě připadlo, to je ono. Tak jsem tam šel hned za otcem představeným,on tam byl provinsiánem, a říkal jsem mu, že bych chtěl být paulán a on byl moudrý a řekl: víš, co jsi ve třetím ročníku, máš ještě študovat, tak prvně dostuduj a pak uvidíme. Doštudoval jsem a zrovna v tom devadesátém druhém roce, pauláni po dohodě s otcem biskupem Vojtěchem se vrátili zpátky na toto místo. Tak jsem se hnedka přihlásil a oni mě vzali do formace, takže jsme tady mohl vlastně vyrůstat už od začátku s komunitou, která se sem vrátila. Takže to bylo takové rozhodnutí, které Pán potvrdil tím, že mě přijali.

signály.cz: A  jak na to Vaše rozhodnutí reagovali rodiče a kamarádi v okolí?

PH: Tak nějaké překvapení  to nebylo, protože před tím jsem byl v semináři, takže stejně  bylo jasné, že budu knězem a budu takhle sloužit v církvi. Navíc jsme chodili sem na Vranov celá rodina, takže o těch paulánech jsme slýchávali všichni v kázání. Akorát maminka říkala: „ty Pavle, neměl by sis vybrat něco novějšího, třeba salesiány? Tam ti pauláni, kdo ví jak to bude vypadat a to je přísný“, takový normální mamkovský rady. Ale viděli, že je to dobrý a navíc jsem zůstal tady na místě, kde jsem vyrůstal, a byli tady dobří otcové, kteří to dobře vedli, takže nebyl s tím vůbec žádný problém.Děkuji Pánu Bohu, že jsem měl taky pochopení i podporu.

signály.cz: Naskytla se ve Vaší blízkosti i nějaká jiná osoba mimo rodinu, co by Vás do řádu navedla?

PH: Taková základní  věc, za kterou děkuji Pánu Bohu, že když jsem vyrůstal tady na Vranově, tak jsem měl dobrý příklad kněží, protože to bylo taky místo kaplanů. To bylo super, že každý rok nebo každé dva roky navý kaplan, co se nám klukům moc věnoval. Takže dobré příklady kněří nebo řeholníků jsem měl, i když ti řeholníci byli tajní nebo bez těch státních souhlasů, jak to bylo za totality, ale opravdu vzpomínky na dobrý kněze a řeholníky mám. Až jsem se potom dostal do kontaktu s paulány, tak už mě nějak to společenství vtáhlo.

signály.cz: Jedna taková  zajímavost je, že tu prý řeholníci v minulosti pěstovali šneky.

PH: A to je skutečnost, to je pravda. Někdo říká, že do dnes je tady na Vranově moc šneků, že jsou to potomci. Pauláni měli slib postního způsobu života. Před druhým vatikánským koncilem a ještě dál, ten postní způsob života byl mnohem přísnější. Oni nejenom, že nejedli maso a nic z masa, ale ani vejce, mléčné výrobky, sýry a tyto věci, takže opravdu jim zbyli nějaké ryby, zelenina, luštěniny. A protože ti první otcové tady byli z Francie, tak oni byli na tady tyto věci zvyklí. Samí hlemíždi, ústřice... na takový věci, který my moc nemusíme, tak byli zvyklí, a tak bych řekl, že využilo toho, co tady bylo, ty přírodní zdroje a skutečně tady měli hlemížďárnu.

signály.cz: A Vy sám jste šneky někdy ochutnal?

PH: No ochutnal jsem, protože když tady byli s námi na začátku otcové z Itálie, tak jim to taky nevadilo, taky na to byli zvyklí, takže občas nějaký  ten šnek k jídlu byl. Se to tak speciálně upravuje, tak jsem taky ochutnal. No ale, že by to patřilo k onlíbeným specialitám, to určitě ne, spíš tak ze zvědavosti.

Na závěr odkaz všem mladým: Přeji všem mladým, ať najdou svoji životní cestu, ať se pro ni pevně rozhodnou a věrně ať po ní jdou.

Za signály.cz se ptala estralota