Protože téma tohoto měsíce má velice blízko k tématu povolání, máme rok modliteb za kněze, přepisujeme zde příspěvek z Budoucnosti církve od nedávno zesnulého Mons. Josefa Veselého.
Když se někdy vracím ve vzpomínkách do mladých let a k počátkům svého kněžského povolání, mohu říci, že to začalo nástupem do arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Psal se rok 1940, byla válka. Ústav měl bohatou stoletou tradici. Působilo zde asi 25 kněží, kteří měli zároveň profesorskou aprobaci. Byl to ústav jen pro chlapce a byli jsme tam z různých konců Moravy. Kněží se nám věnovali i ve volném čase. Každý rok jsme měli možnost prožít zde duchovní cvičení, které nám dávali jezuité. Byla tu tedy každý rok možnost pohovořit si o své budoucnosti s těmi, kteří měli v této oblasti své zkušenosti.
Důležitý prožitek mě čekal na konci prázdnin roku 1944. Promeškaný zánět slepého střeva, rychlá operace, tři dny v horečkách mezi životem a smrtí. A potom celý měsíc v nemocnici. Tenkrát byly v nemocnici v Kroměříži velké světnice, kde nás bylo až dvacet, staří, mladí. Mnozí zde umírali. Pracovaly tu sestry Sv. Kříže, jim vděčím za mnohé. Profesor P.Seidler, výborný matematik, mne pravidelně navštěvoval a nosil mi knížky. Když se k nemoci přidal i zápal plic, ztratil jsem celou jednu konferenci a musel jsem všechno dohánět. Ale podařilo se to.
Blízkost smrti, všechno zlo fyzické i mravní, které válka přinesla, mne nutilo k zamyšlení, jak dál prožívat svůj život. V srdci se mi najednou objevila touha přispět k duchovní obrodě národa. Tehdy padlo rozhodnutí, které pak dozrávalo a po maturitě bylo vše jasné. Na dotaz ze semináře, proč jsem se rozhodl pro kněžské povolání, jsem odepsal: „Abych se naučil umění žít a abych toto umění mohl předávat jiným.“
Situace v roce 1948 se vyhrocovala. Ale navzdory tomu začátek studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci proběhl v klidu. Do prvního ročníku nás nastoupilo dvacet. (Ke kněžství jsme došli tři.)
Řád seminárního života mi nedělal problémy, byl jsem na vše zvyklý z Kroměříže. Myslím, že dva roky v semináři byly pro mne výstupem na horu Tábor. Studium na fakultě a život v semináři byl opravdu bohatý. Latinská liturgie a chorální zpěvy pod vedením P.Olejníka jsou pro mne dodnes nezapomenutelné. Návštěvy mnohých osobností (D.Pecka, A.Vyskočil, J.Vašica a další) nás povzbuzovaly v tehdejších nejistotách a doplňovaly to, co jsme získávali na fakultě.
Důležité pro mne bylo setkání s Vladimírem Neuwirthem, který byl o osm roků starší a svými bohatými zkušenostmi dovedl narýsovat program do budoucnosti. Pod jeho vedením ve vší tajnosti a s vědomím spirituála P.Bílka začal život našeho SPOLEČENSTVÍ. Dá se říci, že to byla příprava od Prozřetelnosti na léta budoucí.
Základní program byl vyjádřen slibem – žít pro obnovu světa a naší vlasti pod ochranou P.Marie v duchu papežských encyklik a ve spojení se Společenstvím.
Když pak došlo k zavření semináře i fakulty a museli jsme nastoupit do PTP, bylo Společenství pevnou základnou pro uchování kněžského povolání. Doba prožitá v PTP byla životní zkouškou. Bylo to také setkání s tvrdou realitou života. Ale snad právě tím více ve mně rostla touha uchovat si kněžské povolání a postavit se na odpor vůči všemu, co likvidovalo duchovní hodnoty národa. I po skončení služby v PTP to bylo zase Společenství pod vedením Vladimíra Neuwirtha, které nám pomáhalo i nadále žít spiritualitou kněžského povolání. Cíl kněžství byl často v nedohlednu. Pevné pilíře duchovního života tvořila především každodenní účast na mši svaté a úcta k P.Marii. Jsem za to vděčný dosud. Společenství nás vedlo ke vzájemnému setkávání, ke správnému využití času, ke studiu a k apoštolátu mezi jinými. Měl jsem na starosti i jiné bohoslovce. Museli jsme počítat s tím, že to jednou vyústí ve vězení. To přišlo začátkem roku 1961.
Vzdálenou přípravou i na tuto novou situaci byla knížka Staveniště Evropy (vyšla v roce 1948). Tresty, k nimž jsme byli v červenci 1961 odsouzeni, byly tvrdé. Dostal jsem 13 roků. Cíl ke kněžství byl tedy zase v nedohlednu.
Pedagogika Boží je však někdy plná tajemství. Mohu říci upřímně, že jsem byl kolikrát v propasti bídy a utrpení, ale na druhé straně jsem zakusil i propast Boží lásky a radosti. Stovky veršů, které zde vznikly, jsou pro mne velkým tajemstvím.
Psal se rok 1962. Po amnestii, která nás minula, byla před námi zase jen nejistá budoucnost. Otec biskup Korec mně nabídl kněžské svěcení. Měl jsem tenkrát 33 roků. Najednou tu byla poslední příležitost. Po poradě s duchovním vůdcem a některými jezuity jsem nabídku přijal.
Svěcení se uskutečnilo o slavnosti P.Marie počaté bez poskvrny hříchu 8.12.1962. Byla sobota. Stáli jsme nastoupeni do práce, když najednou zhasla v celém kriminále elektrika. A to byla chvíle, kdy biskup Korec mohl klidně vložit své ruce na mou hlavu. Ostatní se pak uskutečnilo odpoledne. Byl jsem zavázán přísným mlčením do doby, než bude možnost dokončit studium a celou věc zlegalizovat. Nebylo to vždy lehké, ale tyto podmínky jsem splnil. Po návratu z kriminálu jsem to sdělil jen svému zpovědníkovi a rodičům. Pracoval jsem dále manuelně. Každé ráno jsem vstával o čtvrt na pět, abych mohl celebrovat a pak jít do práce. Byl to někdy i útok na nervy. Ve volném čase jsem navštěvoval rodiny a mnohé připravoval ke svátostem.
Pak přišlo Pražské jaro 1968, svitla nová naděje. S mnohými spolužáky a s Dr.Tkadlčíkem a Dr.Dýmalem jsme se snažili o obnovu kněžského semináře v Olomouci. Podařilo se. Věřím, že tenkrát pomohla i přímluva arcibiskupa Stojana. Nás starší však tenkrát poslali do Litoměřic. Svou situaci jsem řešil jen s tehdejším rektorem P. Josefem Poulem, který měl moji plnou důvěru. On spolu s biskupem Dr.K. Skoupým mně tenkrát umožnili mít konečně v rukou řádný dokument o kněžském svěcení. Po získání i studijního absolutoria na fakultě, jsem byl v roce 1970 k dispozici olomouckému arcibiskupství. Na první pastorační místo jsem byl poslán do Ludgeřovic u Hlučína.
Když se zpětně někdy nade vším zamýšlím, uvědomuji si, jak podivuhodná to byla cesta ke kněžství. Cítil jsem to vždy jako projev Boží velkorysosti. Dne 14.9.1950 jsem nastupoval do PTP v Mimoni. Přesně na hodinu a den jsem za 19 roků 14.9.1969 přistupoval k oltáři ve Zlámance u Kroměříže (byla to moje druhá primice). Kdybych v životě neprožil nic jiného než tento projev Boží lásky, myslím, že by to stačilo. Na primičním oznámení jsem měl tento text: „Budu Ti zpívat, Pane, a jméno Tvé chválit, pokud budu.“ Na obrázcích pak bylo napsáno: „Ne, Pane, nám, ne nám, jen jménu svému a vlasti naší drahé, dej slávu a čest.“ V duchu tohoto programu jsem začínal svou pastorační činnost a dodnes se snažím tento program naplňovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.